leden 2022
Název článku jsem si vypůjčil ze známé pohádky, ve které se ze strašného draka vyklubal neškodný dráček. Vše totiž záleží na úhlu pohledu. Nejlepší je přesvědčit se osobně, na vlastní oči. Jinak řečeno, když vám někdo bude vykládat, že je v koupelně krokodýl (nebo vlk…), jděte se tam pro jistotu podívat.
V našich končinách jsme po staletí vychováváni pohádkou „O červené Karkulce“, kde je vlk předkládán jako děsivá stvůra. V této pohádce vlk slupne babičku i s Karkulkou a ani se nezakucká, načež je spolehlivě zlikvidován hrdinným myslivcem a obě ženštiny jsou zachráněny. Tuto pohádku slyšelo každé dítě, a tudíž není snadné přesvědčit veřejnost v našich zeměpisných šířkách o tom, že vlk nežere pocestné na potkání. Jakmile totiž zmíním nějaké osobní setkání s vlky, většinou lidé hbitě odpoví, že by se báli. Kupodivu se nikdo nebojí řítit se stokilometrovou rychlostí po silnici, přičemž by se v případě autonehody téměř jistě zabil. Ale vlka, kterého nikdy neviděl a nejspíš ani neuvidí, toho se každý bojí, bez logického důvodu.
Poslyšte tedy mou osobní zkušenost s vlky. Zhruba od roku 1983 chodím místními lesy s foťákem v ruce, přičemž jsem zažil bezpočet setkání se zvířaty, ve dne i v noci. V těch dobách byl vlk u nás považován za vyhubeného. Ovšem jakmile jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal pronikat hlouběji do lesů, vídal jsem v zimě stopy vlka, vždy to byl osamělý jedinec a vždy měl přibližně stejnou trasu, kterou zhruba dodržují i vlci, kteří se zde vyskytují v současnosti. V těch dobách mi to nikdo nevěřil, chodil jsem do lesů v zimě sám, nikdo se nepřidal, jelikož to bylo daleko a v lese byla Sovětská armáda. Nutno říci, že se „spřátelenými“ vojáky nebyl žádný problém, většinou byli rádi, že vůbec vidí živou duši a mají si s kým popovídat. Jisté je, že osamělý vlk zde zanechával své stopy cca od roku 1986.
Ale vraťme se k vlkům. O vlcích se povídá to, nebo ono, píše se o nich všechno možné i nemožné, naštěstí vlkům je to jedno a žijí si podle svého. Většinou žijí tak skrytě, že zahlédnout vlka je obrovská náhoda, a lidí, kterým se to poštěstilo je málo. Já měl to štěstí ve dne víckrát a vždy se mě vlci nesmírně báli a utekli, jen se za nimi prášilo. Prošel jsem v zimě lesem stovky kilometrů také v noci, často po čerstvé vlčí stopě, a nestalo se, že bych vlky zahlédl, nebo i jen zaslechl. Ano, je to zvláštní pocit, když vidíte obrovskou vlčí stopu, která je velká přes celou dlaň dospělého muže. Ovšem je to krásný pocit svobody, když víte, že jste v blízkosti tak úžasného zvířete.
V Čechách je oblíbeným společníkem pes, a je třeba si uvědomit, že každý pes je potomkem divokých vlků. Vlk je totiž inteligentní společenské zvíře, což ho v prehistorických dobách přivedlo k lidským obydlím, kde už zůstal a postupně se proměnil v domácího psa. Měli bychom tedy být vlkům vděčni za jejich příspěvek k našemu společenskému životu, a ne je zatracovat, když nám občas sežerou nějaké hospodářské zvíře. Vím, že je to pro chovatele nepříjemnost, sám jsem se něco nadřel při farmaření. Nic přece nebrání chovatelům zvířat, aby svá stáda chránili a na noc zavírali do bezpečí, jak to od nepaměti dělali naši předkové. Pro chovatele mám tedy doporučení, aby vlkům nepředkládali svá hospodářská zvířata jako prostřený stůl. Vlci si pak nebudou zvykat na to, že se nažerou u lidí.
O vlcích si můžu dovolit mluvit také z pohledu myslivosti, mám totiž k tomu odbornou kvalifikaci a smím ze zákona vykonávat funkci mysliveckého hospodáře. Z pohledu myslivce je vlk pěkná a vzácná trofej. Samozřejmě se vlk u nás zatím nesmí lovit, ale myslivci jsou svým dosavadním přístupem sami proti sobě, když vše, co se vlků týká jen kritizují. Jsou totiž země, kde se vlk smí lovit, tak jako každá jiná zvěř.
Závěrem tedy přeju myslivcům, aby bylo tolik vlků, že je budou smět legálně lovit, a chovatelům hospodářských zvířat přeju, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.