Koluje po mailu: Kam zmizelo naše zlato - a jak jsme na tom dnes?

15.01.2016 11:14

Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že 

naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul 
mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla 
napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si 
odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz 
nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim 
spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled 
zdálo.
    
A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, 
když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách 
byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom 
veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou 
překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než 
měli dosud. 
    
Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl 
mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na 
které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový 
zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu. 
Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad 
vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. 
Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé 
republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, 
stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu 
Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení 
na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády 
chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při 
Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé 
okupace. 

Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, 
z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky 
a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl 
v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina 
s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem 
války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým 
Mnichovem“. 

Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník 
presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů 
v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být 
Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále 
vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do 
války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat 
bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil 
ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla 
směrem k prezidentu Dr. Benešovi. 
Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova 
Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa 
každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme 
zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť 
jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli 
zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název 
„Umři – ale napřed zaplať“. 

Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně 
parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj 
československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo 
zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad 
samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé 
okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji 
Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří 
i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných 
jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším 
zlatým pokladem. 
V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.
 
V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých 
trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun 
jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí 
okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné 
numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši 
vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj 
našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro 
mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými 
surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky 
a plzeňské Škodovky. 

Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát 
představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském 
majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 
456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“. I v té 
době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně 
že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je 
pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 
1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména 
o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není 
zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou. 
    
Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu 
v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je 
velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak 
Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou 
a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA. 
   
 Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka 
„Memoare in Laris“ a rád bych citoval pasáž jednoho z československých 
vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „Víte, velmi pečlivě jsem 
si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. 
Až se mi zvedá žaludek.
Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje 
a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, 
které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý 
má jinou morálku, každý vidí jinak svět. 
Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je 
započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, 
Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam 
započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam 
Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy 
důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli 
možná na Dukle, nebo u Mikuláše. 
Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, 
ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do 
konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle 
nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se 
udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – 
tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně 
setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných 
informací. 
    
Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě 
Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme 
však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné 
reparace jsou nepromlčitelné. 

Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční 
nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již 
v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v rakouských 
dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden 
z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval 
ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu 
domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno. 
V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do 
republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech 
možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost 
prakticky o této události nebyla informována. 
A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily 
některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.
 V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při 
čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 
63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících 
řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy. 
    
 Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní 
banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji: 
„Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na 
celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato 
nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata 
zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi 
šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se 
stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou 
pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je 
zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu 
mlžila, a to i prostřednictvím internetu. 

V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni 
konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění. 
V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo 
závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ 
a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si 
dovoluji z knihy opsat.

USA          8149,0 tun   
Německo          3445,8 tun   
Mezinárodní měnový fond          3217,3 tun   
Francie          3024,6 tun   
Itálie          2451,8 tun   
Švýcarsko          1957,0 tun   
Nizozemsko          873,6 tun   
Japonsko          765,0 tun   
Portugalsko          606,8 tun   
Slovensko          35,1 tun   
ČESKÁ REPUBLIKA          13,7 tuny !!!   
     
Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty 
a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si 
cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu 
z kritických období dějin Československé a následně České republiky. 
Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše 
zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde 
získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych 
každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již 
dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu 
Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“, ti i oni, nejsou zas až 
tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, 
není všechno zlato, co se třpytí!!!